Život v Boží přítomnosti

Všichni známe typ člověka, který chodí po domě a kontroluje, zda jsou všechny dveře a okna zamčené, a který možná dokonce nahlíží do skříní nebo pod postele, aby se ujistil, že se tam neskrývá žádný vetřelec. Ale i zloděj může být nervózní. Umíme si ho představit, jak většinou pracuje v temnotě noci a v domě, který mu není známý. Dokud je v domě, riskuje, že ho někdo přistihne a spustí alarm nebo zavolá policii. Znám jednoho zloděje, který se schoval pod postel. Myslel si, že tam bude v bezpečí, ale bohužel pro něj to byla postel právě jednoho z těch nervózních typů, kteří všechno kontrolují. Když byl tento zloděj nalezen, byl zaskočen – jediné, co dokázal říct, bylo: „Měl byste se stydět! Muž ve vašem věku, který chodí po domech a hledá pod postelemi zloděje!“

Ten, kdo se vloupá do domu, ví, že riskuje. Zloději si nepochybně neustále uvědomují, co by se jim mohlo stát, kdyby je chytili. Přesto i přes toto vědomí pokračují ve svých zločinných činech. Jejich znalost zákona a trestů, které za ně hrozí, je totiž zcela neúčinná.

Naše vědomí o Bohu nesmí být takové. Nemůžeme být jako ten nervózní zloděj schovávající se pod postelí, který neustále přemýšlí o možnosti, že bude chycen a potrestán, ale přesto pokračuje ve svém riskantním, zločinném chování.

Nestačí si jen uvědomovat, že náš Pán je zde: pokud si hned, jak si tuto skutečnost uvědomíme, uvědomíme také, že jednáme špatně nebo neděláme to, co bychom měli, pak musíme aktivně změnit své chování.

Existují lidé, kteří na Boha nemyslí, dokud se nedostanou do nebezpečí nebo do nějaké tísnivé situace, kdy není k dispozici žádná pozemská pomoc. Pokud však chceme žít jako Boží děti, musíme si uvědomit, že žijeme v jeho přítomnosti po celou dobu.

Někteří mají pocit, že kdyby jen mohli vidět Ježíše tváří v tvář nebo byli skutečně přítomni, když konal zázrak, neměli by žádný problém žít v jeho blízkosti. Ve skutečnosti se však tito lidé tímto postojem pouze snaží omlouvat malou pozornost, kterou mu věnují ve svém každodenním životě. Zapomínají však, že milovat našeho Pána znamená žít podle jeho učení – nemá to vůbec nic společného s tím, zda ho člověk vidí, či nikoli. Ačkoli nepatříme mezi ty, kteří ho doslova viděli na vlastní oči, nacházíme se v privilegované pozici, že ho můžeme vidět očima víry. Víme, že je to šťastné postavení, protože sám náš Pán řekl Tomášovi: „Blahoslavení jsou ti, kteří neviděli, a přece uvěřili“ (Jan 20,29).

Víra nás učí, že Bůh nemůže být daleko od nikoho – neboť „v něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Skutky 17,28) – a šťastný je ten, kdo tomu skutečně věří. Pokud jde o víru, nemohou existovat žádné polovičaté kroky. Je to závazek, který se vztahuje na celý náš život.

Kdokoli věří pouze teoreticky a omezuje se na to, že v duchu přikývne na učení našeho Pána, má víru pouze teoretickou. Křesťanství však není jen další teorií, s níž intelektuálně souhlasíme. Naše víra se musí projevovat v našem každodenním životě, ať už jsme v práci, s rodinou, nebo dokonce sami. Teprve když se takto projevuje, můžeme skutečně tvrdit, že věříme, neboť ten, kdo svůj život přizpůsobuje skutečnosti, že Bůh je všude přítomný, je ten, kdo svou víru upřímně vyznává.

Chceme-li si vzít k srdci požehnání, které Ježíš adresoval těm, kdo v něj věří, aniž by ho viděli, musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom uvedli do života slova, která Bůh promluvil k Abrahamovi: „Žij před mýma očima a buď bezúhonný“ (Genesis 17,1).

Všudypřítomnost Boha je skutečností, kterou bychom si měli neustále připomínat. Právě na toto naše uvědomění si této skutečnosti, nikoli na samotnou skutečnost, odkazují duchovní autoři, když hovoří o nutnosti žít svůj život v Boží přítomnosti.

Abychom toho dosáhli, musíme si uvědomovat, že je nám vždy nablízku, a někteří lidé se domnívají, že to od nich vyžaduje zvláštní schopnosti představivosti. Myslí si, že by měli mít neustále před očima mentální obraz našeho Pána, třeba tak, jak je znázorněn na da Vinciho obraze Poslední večeře nebo v nějakém jiném uměleckém díle. Kdyby však takové mentální představy byly skutečně nutné, neustálé uvědomování si Boha by vylučovalo všechny ostatní činnosti a znemožnilo by nám žít náš život. Představte si hospodyni, která hlídá čas pečení, účetního, který sčítá sloupec čísel, nebo továrního dělníka, který obsluhuje citlivý stroj. Kdyby tito lidé museli neustále udržovat v mysli obraz našeho Pána, následky by byly katastrofální – zkažené jídlo, nesprávné součty a další zpackaná práce.

Naštěstí je neustálé uvědomování si Boha mnohem snazší. Musíme si nějak uvědomit, že Bůh je vždy blízko nás. Poté musíme zajistit, aby nás toto uvědomění, zbožná praxe doporučovaná všemi svatými, vedlo k činu. S Bohem, který je vždy s námi, musíme v každém okamžiku svého života toužit po tom, co od nás žádá, a usilovat o to.

Uvědomění si skutečnosti, že Bůh je všude, je naším výchozím bodem pro snahu prožívat každý okamžik v jeho přítomnosti. Ale vágní, obecná představa, že Bůh je všude, nestačí – musíme si ji uvědomit a oživit v sobě.

V tomto ohledu je až příliš snadné být nedbalý. Vezměme si například muže, který si zakládá na své upřímnosti, ale najednou zjistí, že lže. Když se z toho vyzpovídá a kněz mu poradí, aby si v příštím týdnu zvláště všímal podobných selhání, cítí se nepochopen, neboť ví, že není lhář. Představme si však, že si tuto radu vezme k srdci a každý večer pečlivě zkoumá své svědomí. Zjistí, že druhý den řekl dvě lži, další den ještě jednu a v následujících dnech možná ještě několik. Takto si uvědomí, že kněz měl pravdu, když ho na jeho chybu upozornil.

Podobné příběhy lze vyprávět i o jiných lidech, kteří mají pocit, že již žijí svůj život v Boží přítomnosti. Pokud budou skutečně věnovat pozornost svým činům a svědomí, zjistí, že si Boží přítomnosti uvědomují jen několik minut za celý den. Někdy si ho uvědomují jen na pár vteřin.

Neustálé vnímání Boha je něco, co vyžaduje úsilí. To neznamená, že na něj musíme vědomě myslet celý den, ale musíme se soustředit na to, abychom tohoto vnímání dosáhli. Musíme být přesvědčeni, že Bůh je nám vždy nablízku. Příliš často žijeme, jako by byl daleko, vysoko v nebesích, a zapomínáme, že je také neustále po našem boku (srov. sv. Josemaría Escrivá, Cesta, č. 267).

Možná je snadné se o tom přesvědčit v obecné rovině, ale zcela jiná věc je začlenit to do struktury našeho života. A jako všechno, co stojí za to mít, není to snadné dosáhnout. Neustálé úsilí žít v Boží přítomnosti znamená neustálé úsilí odpovídat na jeho milost.

Někdy není tato odpověď na milost vůbec snadná. V životě na nás volá nespočet věcí, které si žádají naši pozornost, zatímco se snažíme zlepšit své společenské postavení, získat profesní prestiž nebo dosáhnout jiných věcí, po nichž naše srdce touží. Přesto si však musíme zachovat ten pocit úžasu, který jsme měli jako děti, pokud opravdu chceme žít v Boží přítomnosti. V našem duchovním životě musíme zůstat navždy mladí, abychom byli neustále šťastní s Bohem a aby naše hříchy a selhání nezastínily náš pohled na něj.

Pro dítě je všechno nové a je neustále plné úžasu a překvapení. Před nějakou dobou mi přišel dopis od jedné babičky, která popisovala, jak vzala svého nejstaršího vnuka na procházku. Najednou se zastavil před plakátem, který inzeroval film, a nadšeně ukázal na jedno z písmen a řekl: „Podívej, babičko, podívej! To je ‚o‘. Podívej se na to!“ Samozřejmě se podívala, jak mi řekla, stejně jako všichni kolemjdoucí.

Boží věci by pro nás měly znamenat právě tento prvek úžasu, ale příliš často stárneme předčasně. Myslíme si, že určité formy zbožnosti jsou příliš dětinské, a oddělujeme se od Boha, čímž se stavíme do role sirotků, v jejichž životech chybí Bůh, náš Otec. Ve skutečnosti ho však nikdy nemůžeme ztratit, protože on je vždy naším Otcem, i když žijeme, jako by tu nebyl. Tímto chováním zbytečně stárneme, protože našemu duchovnímu životu chybí láska. Ve skutečnosti však nikdy nejsme sirotky. Bůh je vždy s námi a v našich životech není důvod k smutku.

Když Ježíš učil své učedníky, používal podobenství a přirovnání, aby lépe pochopili, co tím myslí. Některá slova evangelia božsky osvětlují to, o čem jsem hovořil.

Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je molek a rez, které je zničí, a kde jsou zloději, kteří se vloupají a ukradnou je; shromažďujte si poklady v nebi, kde není molek ani rez, které by je zničily, ani zloději, kteří by se vloupali a ukradli je. Kde je vaše pokladnice, tam je i vaše srdce (Matouš 6,19–21).

Slova našeho Pána jsou velmi jasná. Nemá smysl vynakládat největší úsilí na získávání peněz, moci nebo poct jen pro ně samé. Měli bychom si vážit těch statků, které nám mohou přinést skutečné štěstí, a to jak zde na zemi, tak i v nebi. Bůh je největším pokladem ze všech a nic, co existuje, se s ním nemůže srovnávat. Bohatství se utratí, zdraví se ztratí, krása vybledne. Jen Bůh je neochvějný a neměnný. Pokud se domníváme, že na Boha myslíme často, měli bychom svůj život pečlivěji prozkoumat, neboť se můžeme mýlit. Měli bychom se vážně zamyslet nad tím, kde vlastně je naše srdce, protože náš Pán říká, že naše srdce je tam, kde je náš poklad.

Na jaké věci lidé upínají svá srdce? Odpovědí na tuto otázku je překvapivě mnoho. Někteří upínají svá srdce na divadelní představení nebo film, jiní na dosažení profesního či společenského postavení. Naše srdce mohou být upřena na nové oblečení nebo auto, starožitné hodiny či kus nábytku, knihu, kterou jsme si už dlouho přáli přečíst. Odpovědí je tolik, kolik je individuálních vkusů a preferencí.

Ale kolik lidí upíná své srdce k našemu Pánu? Kolik z nás žije z víry, klade Boha na první místo a své osobní ambice až na druhé?

Někdo mi jednou řekl: „V posledních několika dnech jsem se mnohem více staral o sebe než o Boha.“ Tato slova mi utkvěla v paměti. Možná chceme, aby Bůh byl na prvním místě, ale je tomu tak ve skutečnosti? Na co myslíme většinu času? O čem sníme? Po čem naše srdce touží většinu času? Jak často se zastavíme, abychom mu zasvětili práci, kterou děláme, nebo radosti či neúspěchy, které prožíváme? Jak často z celého srdce vyjadřujeme vděčnost?

Odpovědi na tyto otázky zná každý z nás jen sám pro sebe, ale mnozí z nás, pokud si tyto odpovědi uvědomíme, musíme přiznat, že naše mysl a srdce nejsou upřeny na to, co nám Ježíš radil, abychom si vážili.

Byla by škoda nevidět, jak důležité je řídit se učením našeho Pána, a utěšovat se snad myšlenkou, že se k němu nechováme až tak špatně. Je velká škoda, když ho nehledáme v každém okamžiku našeho všedního života a klameme sami sebe tím, že si myslíme, že můžeme skloubit lásku k sobě samým s plněním jeho vůle. Náš Pán nás sám varoval slovy, nad nimiž bychom měli přemýšlet častěji, než tomu pravděpodobně činíme: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům zároveň; buď jednoho bude nenávidět a druhého milovat, anebo se jednomu bude věnovat a druhého pohrdne“ (Matouš 6,24).

Existují lidé, kteří si myslí, že pokyn našeho Pána, abychom dávali císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží, znamená pouze to, že jakmile splníme určité náboženské povinnosti, zbytek času můžeme využít pro své vlastní účely. Ve skutečnosti si však nemůžeme vzít volno od našeho závazku lásky; i kdybychom byli přiměřeně štědří se svými penězi, snažili se být k druhým vstřícní, tu a tam se modlili a přijímali svátosti, nemůžeme si myslet, že zbývající volný čas není skutečnou záležitostí Boha, že je na nás, abychom s ním naložili, jak se nám zlíbí.

Tento způsob uvažování je mylný, neboť láska si nikdy nebere volno. Jsme-li Božími dětmi, pak jimi jsme neustále. Co bychom si pomysleli o matce, která na své děti úplně zapomene, jakmile odejdou do školy? Dokážeme si představit dva milence, kteří na sebe nemyslí, pokud nejsou spolu? Všichni víme, že láska přesahuje čas. Opravdu, buď milujeme neustále, nebo prostě nemilujeme vůbec.

Naše láska k Bohu není jiná. Buď ho milujeme neustále, nebo nemůžeme tvrdit, že ho milujeme vůbec. Nemá smysl být zbožný jen do určité míry, pak na něj zapomenout a zcela se ponořit do svých vlastních zájmů. Boží dítě musí s ním po celý den udržovat neustálý dialog.

Všechno můžeme a měli bychom sdílet s naším Pánem. Ať už pracujeme nebo si užíváme volného času, každou jednotlivou věc, kterou děláme, s ním můžeme sdílet. Tato pravda je tak jednoduchá, že je překvapivé, že ji nepoznáme hned; ale úžasné je, že když ji poznáme, vede nás ke skutečnému štěstí.

Podle zažitých předsudků nejsou lidé z části Španělska zvané Andalusie pracovití – berou život s nadhledem. Myslím, že to může být vlastně trochu pomluva, protože lenošné lidi najdete kdekoli. Nicméně tato pověst přetrvává a samozřejmě existují i lidé, kteří jí dostávají. Vezměme si například muže ze Sevilly, o kterém jsem kdysi slyšel. Byl to velmi milý člověk, dobrosrdečný a společenský. Ale pokud šlo o práci, vždy vynikal naprostým nedostatkem nadšení. Nějak se mu podařilo dokončit školu, po čemž se však nevydal na kariérní dráhu, ale raději trávil dny doma u rodičů.

Jeho sourozenci jeden po druhém opouštěli rodné hnízdo, ale on zůstal a byl s tím naprosto spokojený. Jeho zjevný nedostatek motivace k práci vyvolal rodinnou poradu. Samozřejmě nemělo smysl navrhovat mu, aby dělal něco namáhavého, ale jeho rodina ho povzbuzovala, aby si našel práci na nedaleké základně amerického letectva. Ačkoli byl velmi překvapen, viděl, že to myslí vážně. Navíc ho uklidnilo, když mu vysvětlili, že se nebude muset přetěžovat. Američané, řekli mu, jsou technologicky vyspělí a veškerou těžkou práci na základně za něj udělají různé stroje. Budou tam stroje na kopání jam, hromadění písku a tak dále.

Koupili mu jízdenku. Posadili ho do vlaku. Až dorazí na základnu, měl se zeptat na předáka, který ho bude očekávat. Vyrazil tedy, jako vždy v dobré náladě, a když dorazil na místo a představil se, dostali mu – světe div se – rýč.

To ho zmátlo, ale byl připraven vydat ze sebe maximum. Prohlédl si tedy rýč ze všech stran a pak se zeptal muže vedle sebe: „Hele, kam se tenhle přístroj zapojuje?“

Někteří lidé si namlouvají, že kopání není nikdy potřeba. Myslí si, že mohou dosáhnout neustálého vědomí Boha pouhým stisknutím vypínače. Chápou, že toto vědomí je nezbytné, ale mají pocit, že by mělo přijít samo od sebe. Skutečný život však takový není. Každý z nás musí na Boží milost reagovat individuálně a neustále se o to snažit. Samozřejmě Boží milost dokáže všechno; je však také pravda, že Bůh pomáhá těm, kteří si pomáhají sami, a chce, abychom využili každou špetku síly, kterou máme.

To neznamená, že musíme vyvíjet nadlidské úsilí. Nikdy se od nás nepožaduje, abychom dělali více, než jsme schopni. Nikdo nepovažuje osmihodinový pracovní den za něco mimořádného a spousta lidí pracuje přesčas a odpracuje deset, dvanáct nebo dokonce více hodin, aniž by to považovali za hrdinský čin. Matka, která věnuje celý den své rodině, to nikdy nepovažuje za něco mimořádného. Víme, že jsou věci, které je třeba udělat, má-li život pokračovat, a tak je děláme. Proč by tedy mělo být tak těžké snažit se mít neustálé vědomí Boha?

Nepovažujeme se za hrdiny jen proto, že trávíme čas prací. Stejně tak bychom neměli myslet, že snaha žít neustále v Boží přítomnosti je něco hrdinského a mimořádného, zejména když je to klíč k našemu štěstí zde na zemi a nakonec i v nebi.

Příběh o muži z Andalusie končí bez odpovědi na jeho otázku, ale jistě můžeme hádat, jakou odpověď dostal. Můj odhad je, že mu předák věnoval jediný pohled a řekl: „Ten přístroj se zapojuje do tvých dvou rukou a pohání ho síla, kterou ti dal Bůh. Dej do toho všechno a pusť se do práce!“

A přesně to musíme udělat. Dát se do práce. Není to tak těžké, jak by se mohlo zdát. Možná přemýšlíte o všech těch věcech, které musíte každý den udělat. A k tomu všemu ještě uvažujete o tom, že byste měli neustále myslet na našeho Pána. Určitě si říkáte, že život je už tak dost těžký, aniž by se ještě více komplikoval. Je to ale správný přístup?

Generální ředitel velké firmy potřeboval někoho, na koho by se mohl spolehnout při plnění důležitých a složitých úkolů. Poradil se s personálním manažerem, aby zjistil, který z jeho zaměstnanců je nejvytíženější a nejtvrději pracující, a tento muž byl pro danou práci vybrán. To je jistě rozumný způsob, jak postupovat. Někdo, kdo je zaneprázdněný a tvrdě pracuje, bude právě tou osobou, která složité úkoly dobře zvládne, neboť bude dostatečně bdělý, aby věnoval pozornost všem relevantním detailům.

Zeptejte se sami sebe, kdy během týdne máte tendenci zapomínat na zbožné skutky, které se snažíte dodržovat jako každodenní praxi. Velmi často tyto věci v neděli upadají v zapomnění, i když je neděle obvykle poměrně volný den. Důvod může být relativně jednoduchý. Když se uvolní zdravé napětí z práce, začneme věci zanedbávat. Ačkoli by se to tak nemuselo zdát, zaneprázdněný člověk je ten nejlepší, koho se zeptat, pokud opravdu potřebujete něco zařídit. Nemá smysl ptát se líného člověka, který má času na rozhazování, protože když ví, že má času dost, věci odkládá. Během dne věci odkládá a když přijde večer, rozhodne se jít spát brzy, protože námaha spojená s odkládáním mu vyčerpala energii. Ulehne s falešnou jistotou, že zítra je další den, ale zítra samozřejmě nikdy opravdu nepřijde. Neboť příští den je dnes a dnes je čas na další odkládání.

Pokud máme pocit, že živé uvědomění si Boha je něco velmi těžko dosažitelného, pak jsme se zmýlili v tom, o čem duchovní život vlastně je. Ačkoli tomu říkáme „duchovní“ život, ve skutečnosti se musí týkat celé naší bytosti, nejen té duchovní části nás, která je známá jako duše.

Bůh nás stvořil takovými, jací jsme, jako jednotu těla a duše. Proto se zajímá o všechny hmotné okolnosti našeho života, nejen o jejich duchovní rozměr. Kdyby chtěl, abychom byli čistě duchovní, nebylo by pro něj žádným problémem stvořit nás takovými. Chtěl však, abychom byli takovými bytostmi, jakými jsme, zapojenými do hmotných věcí kolem nás a neustále je uvádějícími do dialogu s ním, který vyplývá z vědomí jeho přítomnosti.

Snažit se žít nějakým jiným způsobem znamená ignorovat Boží plán pro nás, čímž se vydáváme na cestu vedoucí ke katastrofě. Pokud nehledáme Boha ve věcech, které se nám každý den dějí, nezačleňujeme tyto každodenní věci do našeho úsilí o svatost. Měly by být v popředí, ne někde na okraji. Musíme se snažit pochopit, co měla na mysli svatá Terezie z Ávily, když mluvila o setkání s Kristem mezi hrnci a pánvemi.

Lidé, kteří tomu nerozumějí, ve skutečnosti nežijí. Nemají ponětí, co to znamená žít v lásce, nacházet našeho Pána v práci i v rodině, nacházet ho při odpočinku i v pracovních kontaktech s kolegy. Možná vědí, co je Boží láska, ale nežijí v jeho blízkosti a nevychutnávají si životodárné teplo této lásky.

Žít náš každodenní život má nesmírnou hodnotu. Ale protože to tolik křesťanů nevidí, musíme jim to neustále vtloukat do hlavy. Někteří z nich si namlouvají, že milovat Boha je otázkou pocitu. Pokud k němu nedokážou cítit stejnou něhu, jakou cítí matka ke svému dítěti, nemilují ho. Pak jsou tu ti, kteří si představují, že Boží láska je něco, co se týká pouze duše. Považují duchovní život za něco, z čeho si mohou skutečně užívat jen andělé, za něco odděleného od hmotných věcí tohoto světa.

Takovým omylům se musíme vyvarovat. Musíme neustále hledat a využívat příležitosti k tomu, abychom s naším Pánem hovořili o mnoha věcech každého dne. A činíme to co nejpřirozenějším způsobem; on od nás nepožaduje, abychom dělali něco podivného, kvůli čemu by se na nás naši přátelé a kolegové dívali s nedůvěrou.

Pokud se snažíme učinit z našeho vnitřního života něco zcela duchovního, ztrácíme možnost propojit běžné události našeho života s naším Pánem. Přirozeně, tak jak nás stvořil, jsme zakotveni v hmotném světě, a proto nemáme létat příliš vysoko ani se od této reality odklánět. Vzpomeňte si na legendu o Ikarovi: vyrobil si křídla, aby mohl létat nad všemi pozemskými věcmi; ale když se přiblížil ke slunci, jeho žár křídla zničil a on se zřítil na zem.

Neměli bychom se snažit povznést se nad realitu každodenního života, a to z toho prostého důvodu, že Bůh nás stvořil jako jednotu duše a těla. Umístil nás do tohoto světa a právě zde máme být posvěcováni.

Někteří lidé nemají hudební sluch nebo jsou zcela hudebně hluchí. Možná patříte k těm, které rodina či přátelé žádají, aby přestali zpívat, protože to už nemohou déle poslouchat. Samozřejmě není žádná hanba zpívat falešně, protože hudební hluchost není ničí vina; je to něco, co člověk nemůže ovlivnit. Člověk, který tím trpí, se s tím prostě narodil.

Bohužel někdy uvažujeme o vědomí Boží přítomnosti, jako by to byl přirozený dar, podobně jako dobrý hudební sluch. Domníváme se, že stejně jako jsou někteří lidé hudebně nadaní a jiní ne, tak jsou někteří lidé přirozeně předurčeni k tomu, aby neustále žili v Boží přítomnosti, zatímco jiní tohoto neustálého vědomí nikdy nedosáhnou.

Tento způsob uvažování je mylný. Nikdo se nenarodí se schopností mít Boha neustále na mysli. Jedná se spíše o zvyk, který se naučíme praxí. Postupně se v tom zlepšujeme, až to nakonec zvládneme a dokážeme spojovat mnoho detailů našeho každodenního života s naším Pánem.

Můžeme to přirovnat k procesu učení se mluvit. Když jsme byli malí, první zvuk, který jsme vydali, zněl asi jako „ah“. Když jsme si uvědomili, že rodiče mají z tohoto výkonu radost, opakovali jsme to: „ah, ah“. V určitém okamžiku matka trvala na tom, že jsme řekli „mama“, a otec byl stejně přesvědčen, že jsme řekli „dada“; ve skutečnosti jsme řekli jen „ah, ah“, ale samozřejmě jsme ten spor nemohli vyřešit tím, že bychom jim to řekli. Po mnoha měsících jsme byli schopni vyslovovat slova. O několik let později jsme se naučili číst a psát.

Téměř všechno se musíme učit postupně, kousek po kousku, tímto způsobem. Rozvoj pocitu Boží neustálé přítomnosti mezi námi není výjimkou. Získáváme ho díky praxi, den za dnem, kousek po kousku, jak stále plněji odpovídáme na Boží milost.

Jakmile jednou získáme tento pocit Boží přítomnosti, zjistíme, že téměř bezděčně vztahujeme vše k našemu Pánu. Je to podobné tomu, jak si broukáme melodii, kterou často nemůžeme dostat z hlavy. V těch nejneočekávanějších okamžicích se nám může vkrádat do vědomí. Ať už čekáme na autobus, běžíme po schodech nahoru nebo čteme noviny – zdá se, že nás pronásleduje a nemůžeme se jí zbavit.

Jelikož nám náš Pán výslovně řekl, abychom ho milovali celým svým srdcem (srov. Matouš 23,37), nestačí mu, když modlitbě věnujeme jen pár minut denně a pak na něj při všem ostatním, co děláme v práci i doma, úplně zapomeneme.

Vzpomínat znamená něco si vybavit. Víme, že Bůh je všude, ale musíme si tuto skutečnost neustále připomínat. Někteří lidé to již dělají, ale mnozí z nás by to měli dělat také.

Možná máte špatnou paměť. Mnoho lidí ji má a vymýšlejí si různé způsoby, jak si paměť osvěžit. Vázají si uzly na kapesníky nebo si kolem zápěstí navlékají gumičky. Existuje nespočet pomůcek k osvěžení paměti. Proč je tedy nevyužít?

Děti jsou často dobrým příkladem toho, jak tyto věci uvádět do praxe. Znám jednu chlapeckou školu, kde kaplan hovořil o tom, jak je důležité každý den při probuzení přinášet ranní oběť. Jeden chlapec se k tomu odhodlal, ale zdálo se, že si na to v tom shonu s přípravou a odchodem do školy nikdy nevzpomene. Svěřil knězi svůj problém a společně vymysleli řešení. Večer si dal do boty malý kamínek. Jakmile si pak ráno obul botu, ucítil něco tvrdého a vzpomněl si, co to je a proč tam je. Vzpomněl si, že má učinit ranní oběť a říct našemu Pánu, že celý nadcházející den patří jemu. První den, kdy to zkusil, to nešlo podle očekávání. Takové je dětství – už byl na cestě do školy, spěchal jako obvykle, když najednou začal kulhat a řekl otci: „Ach, to je ten kamínek – ten, co jsem si dal do boty, aby mi připomínal ranní oběť. Zapomněl jsem, že tam je!“ Ale alespoň si vzpomněl, i když s malým zpožděním.

S trochou přemýšlení může každý z nás najít vhodnou náhradu za ten kamínek. Známe své vlastní závazky a povinnosti. Řídíme se určitým rozvrhem, abychom se postarali o potřeby naší rodiny i o pracovní povinnosti. Co je užitečné pro jednoho, nemusí být užitečné pro druhého, ale každý z nás, bez výjimky, může najít nějakou maličkost, která nám pomůže si uvědomit, že Bůh je nám nablízku. Musíme podniknout nezbytné kroky, abychom tohoto uvědomění, stejně jako podnikáme nezbytné kroky k získání čehokoli jiného, co v životě chceme.

Snažíme se ze všech sil pamatovat si věci, které jsou pro nás důležité. Znám například jednoho otce, který si díky rodinné fotografii připnuté na palubní desce připomíná, že má při řízení být opatrný. Nápis na ní zní: „Nespěchej, tati. Počkáme na tebe.“ Kancelářští pracovníci si píší poznámky, aby si zapamatovali důležité detaily. Kdo je velmi ospalý, věnuje čas nastavení budíku, protože bez něj by bylo velmi těžké se probudit. Takové věci děláme kvůli svému živobytí nebo zdraví, jak se sluší a patří. Ale možná ještě důležitější je, abychom stejnou vynalézavost a vytrvalost vynakládali ve snaze pamatovat si, že Bůh je vždy s námi.

Je-li pro nás něco důležité, jsme připraveni a ochotni tomu věnovat čas. Mladý muž si znovu a znovu čte dopis od své přítelkyně. Podnikatel vynakládá velké úsilí, aby udržoval dobrý systém archivace.

Pokud si chceme něco koupit, ale máme omezený rozpočet, porovnáváme nabídky, dokud nenajdeme tu nejvýhodnější. Pokud chceme milovat Boha, musíme být přesvědčeni, že milovat ho je to nejdůležitější ze všeho. Jakmile si tím budeme jisti, jsme připraveni využít své schopnosti k tomu, abychom přišli na nejlepší způsoby, jak ho milovat.

Nic se nedosáhne přes noc. Musíme se cvičit a procvičovat, aby až přijde čas, kdy budeme něco svěřovat našemu Pánu, nebyli jsme příliš zaneprázdněni na to, abychom si toho všimli.

Když se rozhodneme pro nejlepší prostředky, jak si osvěžit paměť, měli bychom je rozložit po celém dni, abychom byli opakovaně podněcováni k přemýšlení o Boží lásce k nám a o naší potřebě tuto lásku oplatit.

Je nutná vytrvalost. Večer, když si před spaním zkoumáme svědomí, měli bychom zkontrolovat, zda jsme udělali vše, co bylo v našich silách, abychom si během dne uvědomovali Boží lásku.

To se pro nás může stát druhou přirozeností. Jeden můj přítel mi nedávno vyprávěl o rodině, kterou navštívil. Děti byly zpočátku plaché, jak to u dětí vůči cizím lidem bývá, a během jídla se chovaly vzorně. Ale poté, co je poslali nahoru, zatímco dospělí popíjeli kávu, začaly se prát. Někdo šel nahoru, aby je uklidnil, a bylo slyšet, jak malý chlapec křičí po mamince. Když scházel po schodech, aby u ní našel útočiště, jeho matka řekla hostovi: „Počkejte, uvidíte, že se hned uklidní.“ A skutečně, na chvíli nebo dvě byl zticha. „Teď zase začne,“ řekla, a on skutečně začal s obnovenou vervou řvát. Není divu, že se mluví o ženské intuici, pomyslel si návštěvník, dokud mu matka nevysvětlila, jak věděla, co se stane. Už od malička učila děti, aby vždy, když míjely sochu Panny Marie stojící na schodišťovém podestě, něco Panně Marii řekly. Čtyřletý chlapec si i uprostřed svého trápení vzpomněl, že se má na chvíli zastavit a říct Panně Marii, že ji má moc rád, než pokračoval ve svých stížnostech.

Možná nemáme to štěstí, že nás už v raném věku učili být si vědomi Boha a jeho svaté Matky, ale na učení není nikdy pozdě. Můžeme se naučit podívat se na Pannu Marii a pronést pár slov, kdykoli uvidíme její obraz nebo sochu. Stejně jako ten čtyřletý chlapec si můžeme vytvořit tak hluboce zakořeněný zvyk, že ani naše utrpení nás nedokáže přimět, abychom na ni zapomněli. Vzpomínka na ni by se měla stát takovou součástí nás samých, že když tak neučiníme, hned víme, že nám něco chybí. Tato praxe se pro nás může stát stejně přirozenou a nezbytnou jako vzduch, který dýcháme.

Ale opět, získání tohoto zvyku vyžaduje čas a po cestě musíme neustále sledovat svůj pokrok. Není to nepodobné tomu, když jsme se učili číst; po cestě jsme byli zmatení a dělali chyby, a celý proces vyžadoval čas a opakování. Na všechnu tu tvrdou práci už jsme zapomněli, ale víme, že jsme to museli udělat, abychom se to naučili.

Musíme se soustředit na ty postupy, o kterých víme, že nám vyhovují, a při jejich výběru musíme brát v úvahu své vlastní sklony a návyky. To je něco, na co musíme přijít sami. Ostatní nám mohou dát nápady, ale to je užitečné jen velmi obecně, protože jen my sami známe své okolnosti a prostředí lépe než kdokoli jiný. To, co může pomoci právníkovi, nemusí pomoci hospodyni. Švadlena, řidič autobusu, učitel, divadelní manažer – všichni mají odlišné zkušenosti, nadání a potřeby.

Ať už jsme mladí či staří, ať už se těšíme dobrému či špatnému zdraví, ať už se nacházíme kdekoli, vždy jsme v situaci, kdy se můžeme a musíme často obracet k Bohu. On pro nás udělal vše a my potřebujeme být blízko němu.

Nestačí jen si myslet, že by bylo dobré si zvyknout na modlitební pohledy na obrazy Panny Marie. Musíme tuto myšlenku skutečně uvést do praxe. Nestačí jen si předsevzít, že ji pozdravíme, kdykoli uvidíme její obraz. Je docela pravděpodobné, že na to zpočátku zapomeneme, ale nesmíme to proto vzdát. Představme si, že při vstupu do místnosti s jejím obrazem zapomeneme, ale vzpomeneme si na to až po chvíli, co tam jsme. Co nám brání na chvíli odejít a pozdravit ji, až se vrátíme? Může se to zdát velmi triviální, ale funguje to. Možná Pannu Marii dojemně potěší, že jsme si pro ni dali tu námahu, a ona se za to bude modlit za zlepšení naší paměti.

Vynaložit takové úsilí není nijak zvlášť obtížné. Je to otázka vytrvalosti, toho, že si nedovolíme to vzdát. Stačí jen použít rozum, který nám Bůh dal, a můžeme si být jisti, že nám i nadále pomáhá svou milostí.

Před lety jsem byl na cestě autem, když jsem uviděl něco velmi podivného na kraji silnice. Ve světle mých reflektorů se objevila přízračná postava, zahalená do rubáše a vyzařující tajemnou záři. Ten pohled mě vyděsil jako nikdy předtím. Nikdy jsem nevěřil na duchy, ale na okamžik jsem tomu málem uvěřil. Když jste sami na neznámém místě a stmívá se, mysl vám může hrát triky. Začnete mít pocit, že se čas zastavil a že jste se ztratili v rozlehlé krajině.

Jak jsem se však k té přízračné postavě přibližoval, uviděl jsem, že jde o velmi reálného ducha z masa a kostí. Nějaký venkovský kluk se do tohoto kostýmu oblékl z důvodů, které znal jen on sám. Předpokládám, že čekal, že tudy půjdou nějací přátelé, a chtěl si z nich vystřelit.

Takoví neskuteční duchové se mohou objevit i v duchovním životě a nesmíme se jimi nechat oklamat. Nesmíme se nechat zastrašit všemi obtížemi, které mohou nastat, když se snažíme uvědomovat si Boží blízkost. Ani si nesmíme ve snaze neustále myslet na Boha sami vyvolávat vlastní strašidla a přízraky.

Naším cílem je milovat našeho Pána, a stejně jako v lidské lásce tento cíl nevyžaduje podivné ani mimořádné prostředky. Stačí, když budeme věnovat zvláštní pozornost obyčejným věcem a budeme vnímaví k detailům našeho života. Boží lásku nelze měřit pouhým počtem úkolů, které splníme, ale láskou, s níž děláme to, co je třeba. Často nám právě malé a zdánlivě triviální věci nabízejí nejlepší příležitosti k neustálému dialogu s naším Pánem.

Existuje nespočet způsobů, jak tento dialog udržovat, aniž bychom dělali něco mimořádného. Například většina lidí se během dne často dívá na hodiny nebo na hodinky. Matky, právníci, hoteloví zaměstnanci, studenti, řidiči autobusů a tak dále – všichni musíme kontrolovat čas. Proč tedy nevyužít každou příležitost, kdy se podíváte na hodinky, k krátké modlitbě? Po chvíli si ten pohled na hodinky začnete spojovat s okamžikem blízkosti k Bohu a zjistíte, že na něj každý den často vzpomínáte. Samozřejmě, pro některé lidi tato metoda nemusí být užitečná, ale pro mnohé může být velmi účinná.

Můžeme také zvážit využití jiné z těch činností, které během dne často opakujeme, jako je například zvedání zvonku, volání nebo přijímání telefonátů, otevírání a zavírání dveří. Kterákoli z těchto všedních činností nám může pomoci pozvednout oči a upřít je k Bohu. Nebo zvažte využití času, kdy čteme. Jakoukoli knihu čteme po stránkách a při každém otočení stránky je vždy chvilka, kdy můžeme Pánu říci, že ho milujeme, a přinést mu oběť. Život nám nabízí tolik příležitostí a my si jen musíme dávat pozor, aby nám neproklouzly mezi prsty.

Máme-li šanci vykonat velké věci, pak ji rozhodně využijme. Ale i kdybychom takové příležitosti nikdy neměli, nesmíme pošetile zanedbávat každodenní věci, které můžeme využít k tomu, abychom Bohu darovali lásku svého srdce.

Přítomnost Nejsvětější Trojice v našich duších je tajemstvím křesťanství, nad kterým většina z nás téměř nikdy nepřemýšlí, ačkoli je to jedna z pravd, na které nás náš Pán zdůrazňoval.

„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo; a pak získá lásku mého Otce, a my oba k němu přijdeme a budeme u něj trvale přebývat“ (Jan 14,23). Přítomnost Nejsvětější Trojice v nás, jak víte, znamená, že tyto tři božské osoby přicházejí, aby v nás přebývaly.

To znamená, že Bůh přebývá v našich duších jako v chrámu. Svatý Pavel nám to připomíná, když říká: „Copak nevíte, že jste Boží chrám a že Boží Duch ve vás přebývá?“ (1 Korinťanům 3,16).

Je to skutečně tak. Bůh je s námi a umožňuje nám účast na svém vlastním životě. Neměli bychom tedy hledat Boha pouze v mnoha událostech, které se nám dějí; musíme ho hledat také v nás samých. Můžeme si být jisti, že tam je, pokud jsme ve stavu milosti.

Všimněme si slov svatého Josemaríi: „Zamyšlení. Hledejte Boha ve svém nitru a naslouchejte mu“ (Cesta, č. 319). Je pravda, že v duchovním životě se věci ne vždy vyvíjejí tak, jak bychom si přáli, a jsou chvíle, kdy není snadné naslouchat našemu Pánu. Právě v těchto chvílích musíme najít způsoby, jak na něj myslet.

Stejně tak je však pravda, že jsou chvíle, kdy je naslouchat mu snadné. Vědomí Boží přítomnosti nemusí vždy znamenat úsilí o to, abychom ho hledali. Někdy jen na okamžik, jindy však celé hodiny, dny či velmi dlouhá období nám myšlenka na Boha přítomného v nás umožňuje být s ním v neustálém rozhovoru. V takových chvílích ho nemusíme hledat ve věcech kolem nás. Žijeme v jeho společnosti a poznáváme ho díky jeho milosti.

Jelikož je Bůh v nás, chce, abychom žili v povědomí o této skutečnosti a neomezovali se pouze na to, že o ní přemýšlíme. „Přišel jsem, aby měli život“ (Jan 10,10), říká nám Ježíš, a nebude spokojen, dokud se tento život, který nám dal, nestane skutečností skrze dobré skutky, jimiž prokazujeme svou lásku k němu.

Není lepšího uvědomění si Boha než žít svůj život podle jeho božského učení, abychom v každém okamžiku svého života mohli spolu se svatým Pavlem říci: „Žiji, ale již ne já, nýbrž Kristus žije ve mně“ (Galatským 2,20).

To by měl být náš cíl: vědět, že Kristus v nás žije, osvětluje nám cestu a naplňuje nás ve všem, co činíme. Než se tak stane, musíme na milost reagovat velmi osobním způsobem, jak nás učí Druhý vatikánský koncil:

Musíme se naučit vidět Krista v našem bližním a nahlížet na vše očima víry. Boží přítomnost není něčím, co lze postřehnout tělesnými smysly, ale můžeme si být jisti, že je nám nablízku, když se snažíme ho najít, tak jako to činili apoštolové a ostatní učedníci.

Pomůže nám v tom jedna scéna z evangelia. Po vzkříšení našeho Pána šli dva z jeho učedníků směrem k místu zvanému Emauzy. Ježíš se k nim přiblížil a šel s nimi. Oni ho však nepoznali. Když se jich zeptal, proč jsou tak smutní, vyprávěli mu vše o Ježíši a o tom, jak zemřel. Když se blížili k Emauzám, Ježíš naznačil, že jde dál, ale oni ho naléhali, aby zůstal s nimi. Zůstal s nimi; když se s nimi posadil ke stolu, vzal chléb, požehnal, lámal a podával jim; v tu chvíli se jim otevřely oči a poznali ho. Poté zmizel z jejich očí. Řekli si navzájem: „Copak nám nehořela srdce, když s námi na cestě mluvil a když nám vykládal Písma?“ (Lukáš 24,28–33).

V našem každodenním životě můžeme prožívat podobné zážitky. Kráčíme po boku našeho Pána, ale nevidíme ho. Přesto je v nás něco, co nás utvrzuje v jistotě, že tam je. Je pravda, že jsme Ježíše nikdy neviděli na vlastní oči, ale přesto jsme mnohokrát pocítili, že je vedle nás. Něco jako vnitřní hlas nám pevně říká, že Bůh je blízko a že vše, co říká Písmo, je pravda. Jen zřídka můžeme toto tvrzení podložit smyslovými důkazy, ale přesto k nám promlouvá s takovým přesvědčením a autoritou, jaké má jakákoli jiná empirická zkušenost.

Ti, kdo mají víru, mohou s jistotou říci, že viděli Boha, i když nikdy neviděli našeho Pána v jeho lidské podobě. Ať se nikdo neklame a nemyslí si, že potřebuje vidět našeho Pána jinak než očima víry. Víra nám stačí a stejně jako učedníci na cestě do Emauz můžeme cítit, jak nám hoří srdce.

Ježíš je vždy nablízku, i když ho nevidíme. Je v každé duši, která je v milosti. Je přítomen v tolika věcech, které se nám během dne přihodí. Když se nám věci zdají těžké – i když se nám daří –, jaká slova by mohla být lepší než ta, která pronesli učedníci, když ho prosili, aby neodešel: „Zůstaň s námi.“ Měli bychom tato slova často opakovat, den za dnem, při práci i ve volném čase, s přáteli i s rodinou. V každé situaci můžeme říci našemu Pánu: „Mane nobiscum.“ Zůstaň s námi, Pane.