Jak co nejlépe využít zpověď

Viníkem musí být sebeláska. Co jiného by nás mohlo přimět k myšlence, že jsme chytřejší, vtipnější, hezčí nebo ctnostnější, než ve skutečnosti jsme? Ačkoli nás skromnost brání v tom, abychom dali najevo, co si o sobě myslíme, obvykle máme pocit, že nejsme plně doceněni. Člověk sice může žertovat o své ošklivosti, ale když na ni poukazují ostatní, je tím rozladěn. Jedna věc je uvědomit si, že máme určité nedostatky – „nikdo není dokonalý“, říkáme na omluvu – a zcela jiná věc je přijmout je jako něco osobního. Když však své chyby nepřijímáme, hromadí se a brání nám přiblížit se k Bohu a zacházet s ním jako s naším Otcem.

V kapitole o svátosti zpovědi popisuje katechismus Tridentského koncilu vnitřní pokání jako ctnost, díky níž se celým srdcem obracíme k Bohu. Tato ctnost v nás vyvolává hlubokou nenávist k hříchům, kterých jsme se dopustili, pevné odhodlání napravit své špatné návyky a naději, že tak dosáhneme Božího odpuštění. Katechismus uvádí, že právě tento postoj tvoří samotnou podstatu svátosti; cokoli jiného bychom učinili, mělo by jen malou hodnotu. Jinými slovy: pouhé vyznání našich vin je k ničemu, není-li doprovázeno vnitřním pokáním.

Měli bychom pokorně uznat své hříchy, aby nás nepotkal stejný osud jako farizeje: Ježíš vyprávěl „toto podobenství některým, kteří se spoléhali na to, že jsou spravedliví, a pohrdali ostatními: ‚Dva muži šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizej a druhý celník. Farizej stál a modlil se v duchu takto: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé – vyděrači, nepoctivci, cizoložníci – ani jako tento výběrčí daní. Dvakrát týdně se postím; z všeho, co mám, dávám desátek.‘ Ale výběrčí daní stál opodál, ani oči k nebi nezvedl, ale bil se v prsa a říkal: ‚Bože, smiluj se nade mnou hříšníkem!‘“ (Lk 18,9–13).

Když se zamyslíme nad slovy našeho Pána, zaráží nás podobnost mezi farizejem a námi samotnými. Není snad pravda, že máme sklon si myslet, že jsme dobří, protože se chováme lépe než ostatní? Farizej se zjevně choval dobře; ale milovat Boha nespočívá pouze v rozdávání almužny, respektování cizího majetku a půstu. Celník byl jistě větším hříšníkem; ale odešel domů ospravedlněn, protože pokorně uznal své chyby a prosil o odpuštění.

Často se zdráháme obviňovat sami sebe, protože jsme se stali tak zručnými v omlouvání se. Zapomínáme, že Bůh nepotřebuje spravedlivé, protože ti si myslí, že ho nepotřebují. Místo abychom se vyhýbali svým hříchům, měli bychom je s radostí hledat a prozkoumávat svůj život s velkou pečlivostí. Není snad právě naše hříchy a selhání tím, co nám dává nárok na Boží milosrdenství? Když jsme slabí, když jsme se naučili opírat se o Boha, tehdy jsme silní, tehdy nám Bůh propůjčuje svou sílu (parafrázuji svatého Pavla). Pouze ten, kdo je připraven odhalit příznaky, bude uzdraven Božím lékařem.

Někteří lidé se mylně domnívají, že k hříchu je nutný zvláštní druh zloby – nenávist k Bohu. Ale Boha urážíme stejně jako urážíme jakoukoli jinou osobu: nejen když máme konkrétní úmysl mu ublížit, ale také když dobrovolně porušujeme jeho zákon, který nám byl dán zejména pro naše dobro a uzdravení. K tomu, abychom upadli do hříchu, stačí znát Boží zákon a neplnit ho.

Teologové nám říkají, že aby hřích skutečně existoval, musí být splněny tři podmínky: 1) aby myšlenka, slovo, touha, čin nebo opomenutí bylo špatné nebo abychom věřili, že je špatné; 2) abychom si uvědomovali, že to uráží Boha; a 3) abychom jednali svobodně a s vědomím, že činíme něco špatného. Tyto podmínky se tradičně nazývají předmět, vědomí a souhlas. A měli bychom být dychtiví poznat Boží zákon stejně tak, jako jsme připraveni přiznat své slabosti. Jak jinak bychom se mohli kvalifikovat pro Boží odpuštění? Slova, která Ježíš Kristus cituje od proroka Izaiáše, jasně poukazují na skutečné nebezpečí: „Neboť srdce tohoto lidu otupělo, uši jejich jsou těžko slyšící a oči jejich zavřeli, aby neviděli očima, neslyšeli ušima, nerozuměli srdcem a neobrátili se ke mně, abych je uzdravil“ (Mt 13,14–15).

Abychom pochopili závažnost hříchu, musíme uvážit velikost Boží lásky k nám, kterou osvětlují nadpřirozené ctnosti víry, naděje a lásky. Bůh o nás uvažoval, takřka od věčnosti; nebyli jsme nic víc než pouhou možností. Ale Bůh nás miloval tak moc, tak intenzivně, že nás stvořil. Navíc nás Bůh stvořil pro sebe, ke svému obrazu a podobě, abychom ho poznávali a milovali a mohli s ním být navždy šťastní. Věčný život je nepopsatelný, a tak apoštol může jen opakovat slova Izaiáše: „Co oko nevidělo, ucho neslyšelo a co do lidského srdce nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kteří ho milují“ (1 Kor 2,9).

Bůh nás stvořil nesmrtelné, plné milosti a darů. Avšak neposlušností v ráji jsme ztratili nesmrtelnost těla i milost duše. Přesto nás Bůh nepřestal milovat; a chtěl, aby, jelikož člověk zhřešil, tak i člověk napravil způsobenou škodu. Tak se Boží Syn stal člověkem v lůně Panny Marie, aby splatil dluh, který lidstvo na sebe vzalo. Právě kvůli tomuto dluhu zemřel, odpouštěje nám a obětujíc svůj život Otci za hříchy všech lidí.

Co je hřích? Je to prostě pohrdání jeho smrtí za naše hříchy; je to zapomínání na lásku, s níž nás Bůh stvořil, odmítání lásky, s níž udržuje naši existenci, ignorování vtělení Božího Syna, jeho let práce, jeho skrytého života, jeho poslušnosti svatému Josefovi a Panně Marii, jeho utrpení, jeho bičování, jeho smrti na kříži.

Pokud někteří lidé nechápou zlovolnost hříchu, je to proto, že se nedívají na Boha. Místo toho se dívají na sebe a chovají se, jako by závažnost přestupku závisela na tom, jaký dojem na ně osobně dělá. Zapomínají, že urážka Boha nezávisí na tom, jak moc je daný přestupek odpuzuje, ale na tom, jak moc je odděluje od Boha.

Pokud člověk jednou zmešká mši svatou v povinný svátek, bude si vědom toho, že se Bohu nelíbil; a pokud si zvykne mši svatou vynechávat, jeho svědomí mu to bude vyčítat čím dál méně. Ale nedostatek výčitek neznamená, že hřích je méně závažný. Zlovolnost hříchu se neměří tím, zda nás to vnitřně dojímá. Abychom poznali závažnost prohřešku, musíme věnovat pozornost tomu, co nás Bůh učí skrze svou Církev.

V celém evangeliu můžeme vidět Ježíšův soucit s lidmi. Jeho prvořadou starostí však je, abychom žili život v milosti. Náš Pán uzdravoval zmrzačené a dokonce vracel život, aby nám ukázal, co by mohl učinit s dušemi, kdybychom mu to jen dovolili. Nejpozoruhodnější však je, že Kristus znovu a znovu pronášel slova odpuštění a otevíral dveře nebe hříšníkům. Stejný zázrak se opakuje i dnes ve svátosti smíření. Ježíš zajistil trvalost svého milosrdenství mezi lidmi tím, že svatému Petrovi a ostatním apoštolům udělil moc odpouštět hříchy. Boží trvalá a neotřesitelná láska k nám je největším zázrakem ze všech. Naše hříchy ho neodradí. Na naši nevěrnost odpovídá věrností. Nechová zášť. Jediné, co chce, je náš návrat.

Nikdy nezapomínejme, že tu nejsme jen proto, abychom se vyhýbali zlu a jen tak tak se vyhýbali hříchu. Jsme zde proto, abychom konali dobro, usilovali o lidskou a křesťanskou dokonalost ve všem, co děláme, milovali a sloužili Bohu i ostatním lidem, s vědomím, že Bůh vyleje vlažné. Nestačí se jen vyhýbat smrtelnému hříchu. Kdyby to byl náš cíl, život by byl pravděpodobně pohodlný; naším cílem však není pohodlí, ale láska k našemu Otci, který nás odvyká od lehčích hříchů a nedokonalostí.

Nikdy nezapomínejme, že hlavní roli hraje Bůh, a měli bychom udělat vše, co je v našich silách, abychom se připravili na svátostné smíření s Bohem. Podívejme se, jak můžeme tuto svátostnou pomoc lépe využít tím, že zdokonalíme její základní prvky: zkoumání svědomí, lítost, předsevzetí nápravy, vyznání hříchů a splnění pokání. Nikdy bychom neměli tyto požadavky vnímat jako pouhé formality, jako věci, které můžeme vykonat mechanicky, podobně jako když si vezmeme lék. Nad rámec toho, co děláme, musíme v modlitbě vnímat zpověď jako osobní setkání s Ježíšem Kristem, který nám odpouští hříchy a uděluje posvěcující milost. Zpověď není jen dalším lékem; vyžaduje osobní odezvu na Boží milosrdenství.

Při hledání Božího odpuštění za naše hříchy musíme nejprve prozkoumat své svědomí, abychom odhalili chyby, jimiž jsme se proti Němu provinili. Neexistuje žádný pevně stanovený způsob, jak to udělat. Metody by se měly lišit stejně jako osobní okolnosti (dítě nebo dospělý; ženatý či svobodný; dělník nebo úředník; ten, kdo se zpovídá každý týden, či každý rok; atd.). Všichni jsme však povinni dodržovat stejná přikázání; každý je povolán ke svatosti. Každý člověk si musí sám určit, kolik času potřebuje a jaká je pro něj nejlepší metoda k odhalení svých hříchů, aby je mohl předložit Kristu v osobě kněze.

Chceme-li se dobře zkoumat, měli bychom požádat o pomoc Pannu Marii a svého anděla strážného. Oni nám od Ducha Svatého vyprosí milost, kterou potřebujeme, abychom nepřehlédli chyby, které bychom jinak více či méně nevědomky ignorovali. Chceme-li, aby naše zpověď byla prostředkem k pokroku v duchovním životě, v lásce k Bohu, musíme se pečlivě zkoumat a věnovat zkoumání svědomí alespoň stejnou pozornost, jakou bychom věnovali jakékoli jiné důležité záležitosti. Naše zkoumání nemusí být složité ani obtížné; opravdu záleží jen na tom, abychom se ujistili, že nic důležitého nezůstane skryto nebo zapomenuto.

Někdy jsme na své osobní způsoby jednání tak zvyklí, že naši pozornost upoutají jen výjimečné věci. Nemůžeme se však omezit na povrchní pohled na minulost. Měli bychom se zaměřit na chyby páchané ze zvyku, na činy, které postupně způsobují duši skutečnou škodu.

Vlažnost, nedbalost při plnění osobních povinností, lehkomyslnost v řeči, souzení druhých (i když více či méně pravdivé), zanedbávání povinností vůči bližnímu, lži, nedodržování daného slova, světskost v našich zábavách či společenských a rodinných vztazích, nedostatek umírněnosti, zvědavost, úmyslné rozptylování se při mši svaté nebo modlitbě, nedbalost v duchovním životě, odpor vůči Božímu volání k určitým skutkům ctnosti a tak dále – to vše si zaslouží naši pozornost a mělo by nás vést k upřímnému přiznání a celosrdečné lítosti ve svátosti smíření. Takto očištěni Boží milostí postupujeme každý den o kousek dál na cestě k osobní svatosti.

Máme-li se s Bohem „usmířit“, musíme litovat svých provinění. Pokání však nemáme chápat jako něco emocionálního. Nechybí nám žádná z podmínek nezbytných pro svátost smíření jen proto, že nad svými chybami nepláčeme nebo je nelitujeme.

Možná se nedokážeme přimět k nenávisti vůči určitému hříchu. Možná dokonce zaznamenáme větší sklon k opakovanému hřešení, protože předchozí hříchy nás oslabily. Lítost nad hříchem však nutně neznamená, že nás hříšný čin již neláká; znamená to, že jsme se pevně rozhodli jej nenávidět. Pokání by se mělo nějakým způsobem vztahovat k Bohu; jinak by nás k němu nepřiblížilo ani nezískalo jeho odpuštění. Lítost založená pouze na lidských pohnutkách by nás nechala uvězněné v úzkých zdech naší vlastní ubohosti.

V zásadě existují tři druhy lítosti nad hříchem:

1. První, lítost z lásky (dokonalá lítost / contritio), pramení ze srdce: protože On je dobrý, protože je tvým Přítelem, který za tebe dal svůj život; protože všechno dobré, co máš, je Jeho; protože jsi Ho tak velmi urazil a protože ti odpustil.

2. Druhá, lítost ze strachu (nedokonalá lítost / attritio), vychází ze strachu ze spravedlivého trestu, který nás v příštím životě čeká kvůli našim hříchům. Není tak dokonalá ani nezištná jako lítost z lásky. Jelikož se strach z Božího trestu alespoň vztahuje k našemu Pánu, stačí ve svátosti smíření k získání Božího odpuštění.

3. Třetí forma lítosti, cizí nadpřirozenému životu, patří k pýše. Nevychází z lásky ani ze strachu z Boha, ale z lásky k sobě samému, zraněné pohledem na vlastní nedostatky. V tomto případě přistupujeme ke zpovědi nehodně, protože hledáme sami sebe v neuspořádané touze po vlastní dokonalosti.

Lítost vyvolaná chybami není upřímná, pokud není doprovázena odhodláním již nehřešit. K dobré zpovědi není nutné mít jistotu, že už nikdy neurazíme Pána; vyžaduje se vůle využívat prostředky, které nám mohou pomoci vyhnout se hříchu v budoucnu. Pacient neodmítá lék, i když ví, že pravděpodobně znovu onemocní.

Člověk, který je odhodlán už znovu neupadnout, se snaží odstranit všechny příležitosti k hříchu. Neklamme sami sebe. Pokud chceme přestat hřešit, musíme k tomu použít příslušné prostředky. Pacient, který se chce uzdravit, užívá léky a dodržuje dietu předepsanou lékařem. „Ale já nechci hřešit; jen jsem slabý.“ A právě proto jsme obzvláště povinni vyhýbat se příležitostem k hříchu. Ve špatném prostředí se z každého z nás stává snadná kořist.

Neochvějné odhodlání k nápravě se projevuje také v naší ochotě využívat pozitivní prostředky k posílení sebe sama. A těmito prostředky jsou modlitba („Modlete se, abyste nevešli do pokušení“ [Lk 22,46]); časté – pokud možno denní – přijímání svatého přijímání; a úcta k Panně Marii.

Někteří si myslí, že k návratu do Boží přízně po hříchu stačí vnitřní obrácení, že stačí jen říct Bohu, že jim je hluboce líto, že ho urazili. Takoví lidé však zapomínají, že to byl sám Ježíš, kdo řekl: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je neodpustíte, tomu jsou neodpuštěny“ (Jan 20,23). Protože nikdo není dobrým soudcem ve vlastní věci, svěřil Kristus moc odpouštět či neodpouštět svým služebníkům, aby ji vykonávali v rámci zpovědního soudu. Mají-li kněží udělit nebo odepřít odpuštění, musí znát hříchy a vnitřní dispozice kajícníků.

Vyznání všech smrtelných hříchů a jejich přesného počtu nazývají teologové „úplností zpovědi“. Zpověď bude neúplná, pokud vynecháme nějaký smrtelný hřích nebo neuvedeme, kolikrát byl spáchán. Zpověď by měla být upřímná, skutečně upřímná. Je zbytečné pokoušet se skrývat smrtelné hříchy nebo o nich mlčet. Takové mlčení by zvýšilo počet hříchů o jeden nový – zneužití svátosti –, což je další urážka Boha. Navíc by žádný ze zpovězených hříchů nebyl odpuštěn. Kdyby toto opomenutí nebylo způsobeno zlým úmyslem, ale neúmyslným přehlédnutím, byl by nám i tento hřích odpuštěn; povinnost zmínit jej však při příští zpovědi by zůstala.

Abychom se vyhnuli tomu, že nám ztuhne jazyk, je vhodné nejprve říci to, co je nejtěžší nebo co nás nejvíce zahanbuje. Tím se vyhneme nebezpečí, že daný hřích přeskočíme nebo že v poslední chvíli z rozpaků mlčíme. Někdy může být vhodné dát knězi najevo, že je pro nás těžké takové hříchy vyznat. Pak nám může svými otázkami pomoci k dobrému vyznání. Pokud tak učiníme, zbytek už půjde snadno. Měli bychom se zpovídat co nejjemněji, ale bez hledání tak zdvořilých způsobů vyjadřování, že by zpovědník začal považovat naše nedostatky téměř za ctnosti.

Jakmile vyznáme své hříchy, kněz nám uloží pokání. Smrtelný hřích nás činí hodnými věčného trestu; lehký hřích s sebou nese bolest očistce. Po přijetí svátostného rozhřešení nám Bůh odpouští hříchy i trest. Pokud však naše dispozice nejsou zcela dokonalé, zůstává časný trest, který je třeba odčinit.

Obvykle jsou nejlepší příležitosti k pokání přímo na dosah: dobře odvedená práce; dochvilnost; pořádek v osobních věcech; zdržování se ostrých slov; překonávání hněvu; střežení smyslů; porozumění lidem s odlišnými názory; malé oběti při jídle; včasné vstávání; uklidit věci; nebýt otravný; nedělat si starosti s maličkostmi. Tyto běžné situace poskytují nejlepší příležitost k sebezapření a k tomu, abychom Bohu nabídli tuto modlitbu těla.

I v případě maličkostí spočívá jejich hodnota v tom, že je konáme z lásky. A důkazem lásky je radost. Chybí-li ona, naše dobré skutky ztrácejí svou hodnotu. Svatí, kteří v tomto životě velmi trpěli, byli vždy veselí. Víra nám umožňuje pochopit, že absolutně nic se neděje bez Božího svolení nebo vůle.

1. PRVNÍ PŘIKÁZÁNÍ: Měl jsem vážné pochybnosti o víře? Popřel jsem víru před ostatními? Zoufal jsem si nad svou spásou? Zneužil jsem Boží milosrdenství k snadnějšímu hřešení? Stěžoval jsem si na Boha v neštěstí? Přestal jsem se modlit nebo přijímat svátosti? Věnoval jsem se pověrám či spiritismu? Přijal jsem svátost nehodně? Četl jsem věci v rozporu s vírou?

2. DRUHÉ PŘIKÁZÁNÍ: Zneuctil jsem Boží jméno? Vyslovil jsem Boží jméno neuctivě, v hněvu či z legrace? Složil jsem falešnou či neuváženou přísahu? Splnil jsem sliby dané Bohu?

3. TŘETÍ PŘIKÁZÁNÍ & PŘIKÁZÁNÍ CÍRKVE: Zmeškal jsem mši svatou v neděli nebo v zasvěcený svátek z vlastní viny? Byl jsem při mši dobrovolně nepozorný? Přišel jsem pozdě? Pracoval jsem v neděli těžkou manuální prací bez nutnosti? Dodržel jsem předepsaný půst a zdrženlivost od masa? Chodím ke zpovědi alespoň jednou ročně a přijímám eucharistii ve velikonoční době? Zachovávám eucharistický půst jednu hodinu před přijímáním?

4. ČTVRTÉ PŘIKÁZÁNÍ (Děti a rodiče): Děti: Byl jsem neposlušný vůči rodičům? Zarmoutil jsem je? Hádal jsem se se sourozenci? Učím se svědomitě? Rodiče: Dal jsem dětem dobrý příklad? Starám se o jejich náboženskou výchovu? Věnuji jim čas a trpělivost? Pěstuji v rodině porozumění, vlídnost a křesťanskou lásku?

5. PÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ: Choval jsem vůči někomu zášť, nenávist nebo nepřátelství? Odmítl jsem usmíření? Ublížil jsem někomu hněvem, posměchem či urážkou? Zanedbával jsem své zdraví? Přejídal jsem se nebo nadměrně pil alkohol? Řídil jsem neopatrně? Zanedbával jsem svou práci nebo byl líný v povinnostech?

6. & 9. ŠESTÉ A DEVÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ: Zabýval jsem se dobrovolně nečistými myšlenkami nebo vzpomínkami? Vedl jsem nevhodné rozhovory? Vyhledával jsem nemravné filmy, knihy či společnost? Dopustil jsem se nečistých skutků sám nebo s jinými? V manželství: zachovával jsem věrnost a otevřenost životu?

7. & 10. SEDMÉ A DESÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ: Vzal jsem cizí věc nebo peníze? Vrátil jsem, co jsem si půjčil? Nahradil jsem způsobenou škodu? Pracoval jsem poctivě za mzdu? Platím spravedlivou mzdu a daně? Dávám almužnu podle svých možností? Záviděl jsem majetek druhým?

8. OSMÉ PŘIKÁZÁNÍ: Lhal jsem? Pomlouval jsem někoho nebo vynášel ukvapené soudy? Vyzradil jsem tajemství bez oprávněného důvodu? Četl jsem cizí korespondenci? Šířil jsem neověřené řeči a drby?